Borotín

Borotín


Hrad nechal postavit Vítek z Landštejna na počátku 14. století. Obléhali jej i Husité, ale dobýt se jim ho nepodařilo. V 17. století vypálen. Po mnoha válkách poničený hrad zpustl a zachovalo se z něj několik mohutných zdí, věže, zbytky starého paláce a zřícenina nového paláce s bránou. Hrad je nešetrně zakonzervován.
Ves Borotín náležela původně pánům z Landštejna, jedné z větví nejmocnějšího jihočeského rodu Vítkovců. R. 1356 se zde uvádí Mikuláš z Borotína. Pravděpodobným zakladatelem hradu byl Vítek. Jeho potomci Jan a Heřman se stali stoupenci Husova učení. Heřman byl na pražském sněmu r. 1423 zvolen do sboru zemských správců. Jeho nástupce Mikuláš byl od r. 1426 jedním z hejtmanů táborské strany, ale r. 1434 přešel do protivného tábora. Za tuto zradu oblehlo táborské vojsko borotínský hrad, ale neúspěšně. Mikuláš prodal Borotín před r. 1446 Janu Malovcovi z Pacova. Při dělení pozůstalosti, k němuž došlo po smrti Pavla Malovce z Pacova (1488), získala hrad s polovinou městečka Borotína a některé vsi jeho dcera Kateřina. V r. 1556 zemřela a v r. 1557 zdědil část borotínského panství její syn Oldřich. Jeho dědicem se stal v r. 1602 syn Pavel, poslední držitel Borotína z rodu Malovců. Před r. 1613 získal Borotín Kryštof Vojkovský z Milhostic. Jeho tři snové se zúčastnili stavovského povstání v l. 1618 až 1620. Císařští vojáci jim proto vyplenili a vypálili hrad a dvůr. Adam Šťastný byl vyšetřující komisí osvobozen, prodal svůj díl v r. 1623 Polyxeně z Lobkovic, která připojila Borotín k svému jistebnickému panství. Vypálený hrad byl ponechán svému osudu. R. 1829 koupil borotínské panství od Ferdinanda Lobkovice Jan Nádherný z Prahy. Kolem r. 1840 byla část hradní zříceniny zbourána a kamene bylo použito ke stavebním účelům. Zřícenina hradu stojí na mírném návrší východně od obce Borotína. Na jižní straně je dosud rybník, který tvořil jeho přirozenou obranu. Na ostatních stranách byl příkop vylámaný ve skále, dnes již zčásti zavalený. Z bývalého hradu (dnes nazývaného Starý zámek) stojí dosud zbytek válcové věže a přilehlého gotického paláce, který měl klenuté přízemí. Z vnitřního opevnění zůstal jen zbytek vysunuté hranolové věže. V l. 1980 – 1982 bylo zdivo zříceniny odborně konzervováno.

Pověst
Pramáti Borotínů se prohřešila těžce proti cti rodu a za to ji stihla krutá kletba: měla blouditi po smrti hradem a jeho okolím tak dlouho, pokud nevymře její poslední potomek. S tváří Borotínů vymizel úsměv, neboť stálým hostem na jejich hradě byla od té doby smrt. Zvláště Zdeněk Borotínský byl svědkem její žně. Viděl umírati tři bratry a svou ženu pochoval v mladém ještě věku. Zůstaly mu po ní dvě děti: Jaromír a Berta. Leč i ony byly odsouzeny k záhubě, i je měla stihnouti v mladých letech strašlivá kletba rodu. Když byla Jaromírovi tři léta, vyběhl si z hradu do zahrady, která přiléhala k rybníku. Chůva ho šla hledati, našla vrátka do zahrady otevřená. Prohledala v zahradě každý kout, a když se marně po hochovi pídila, šla oznámiti neblahou zprávu panu Borotínovi. Rytíř pospíšil do zahrady, pohlédl na hladinu rybníka, zbledl a zavzdychal. Napadla ho v tu chvíli myšlenka, že dítě utonulo, že je pramáti zavedla do vody, aby je zahubila a došla tak vykoupení. Od té doby se chvěl v obavách, co je souzeno jeho dceři Bertě, jež byla tolik podobná nešťastné, prokleté pramáti. Berta dospěla v sličnou pannu a její srdce zneklidnělo a bylo plno touhy. Jednoho dne, když si vyšla z hradu do nedalekého lesíka v údolí, vyskočili proti ní z houštiny dva lupiči. Zbledla leknutím, volala o pomoc. Jeden z lupičů tasil dýku a napřáhl ji k ráně. Dříve, nežli bodl, přiskočil k němu mladý rytíř s mečem v ruce, přemohl lupiče a zahnal jej. Ujal se pak polekané dívky a doprovodil ji k hradu. Od té doby se shledali ještě několikrát, leč Jaromír – tak se mladý rytíř nazýval – neodvážil se předstoupiti před bohatého pana Borotína a požádati o ruku jeho dcery, neboť byl chud. Až jednou… Byl už pozdní večer, když se na Borotín utekl mladý rytíř s přeraženým mečem, všecek udýchán a krví zbrocen. Vypravoval, že byl přepaden v okolí hradu lupiči, že jeho dva sluhové byli zabiti a on sám jen útěkem se zachránil před jistou smrtí. Berta v něm poznala Jaromíra, i oznámila otci, že jest to její zachránce a vyvolený ženich. Pan Borotínský nečinil námitek proti její volbě. Berta se zasnoubila s Jaromírem a darovala mu na památku této šťastné chvíle krásnou šerpu. Pramáti Borotínů, aby překazila chystaný sňatek, zjevila se ženichovi a pokynula mu, aby se vzdálil z hradu. Jaromír, rozrušen zjevením, domníval se, že to byla sama Berta, že změnila svoje rozhodnutí a že jej chladně odmítá. Sotvaže se obyvatelé hradu uklidnili, zburcoval je královský hejtman. Oznámil panu Borotínovi, že jeho oddíl, který byl pověřen vypleniti v kraji lupičství, srazil se opodál hradu s lupičskou tlupou. Potřeli ji, leč její vůdce se spasil útěkem – pravděpodobně do borotínského hradu. Jaromír, zaslechnuv ta slova, jen stěží se opanoval. Líčení Jaromírovo, jak byl přepaden lupič, vzbudilo v hejtmanovi podezření. Poslal pro vojáka, který se před časem octl v zajetí loupežníků, chtěl ho jeho pomocí usvědčiti. Rytíř Borotínský odešel s hejtmanem pronásledovati rozprášenou lupičskou bandu a jejího vůdce. Jaromír odebral se do pokojíku, který mu byl přiřčen k pobytu.
Běh událostí se změnil v divoký, zmatený vír. Berta v rozechvění naslouchala střelbě, která se venku rozpoutala. Vtom se vracel zvenčí Jaromír, krváceje z rány. Vypravoval Bertě, že se pustil po lípě, která stojí pod oknem komnaty, do nádvoří, aby chránil v boji jejího otce. Sotvaže dopověděl, přišel voják se zprávou, že postřelil do ramene vůdce loupežníků. Ukázal šerpu, již mu strhl s ramene. Byla to šerpa, kterou darovala Berta Jaromírovi o zásnubách. Tak konečně i Berta prohlédla a poznala, že je Jaromír obávaný vůdce loupežníků. Jaromír se přiznal Bertě ke všemu. Hrozbou, že se nechá polapiti a před jejíma očima oběsiti, přinutil ji k slibu, že s ním uprchne do jeho domova na řece Rýně. Ohlížel se po nějaké zbrani, aby si mohl proklestiti cestu z hradu ven. Jeho pohled padl na dýku, která visela od pradávných dob na stěně komnaty. Byla to ona osudná dýka, kterou byla kdysi probodena pramáti Borotínů. V tu chvíli se pramáti opět zjevila Jaromírovi a pohlédla na něho varovným zrakem. Nejasné vzpomínky mu připomněly, že již kdysi tuto dýku viděl. Než, Jaromír jich nedbal, uchopil dýku a smluviv se s Bertou, kde ho bude večer očekávati, vyběhl z hradu a zmizel ve tmě. Po chvíli ozval se venku žalostný výkřik.Vzápětí přišel sluha se smutnou zprávou, že byl rytíř Borotínský raněn lupičem, že byl proboden dýkou, která visívala v hradě na stěně komnaty. Berta přispěchala k umírajícímu otci a tu v hrůze uslyšela, že jeho vrahem byl - Jaromír. Dříve ještě, nežli vypustil rytíř duši, vyslechl zpověď zajatého lupiče Boleslava. Boleslav mu odhalil strašlivé tajemství, že vrahem jest jeho vlastní, před lety zmizelý syn. Boleslav vylákal tehdy hošíka do zahrady, zmocnil se ho a odvlekl do svého úkrytu v lesích. Vychovával ho jako vlastního synka, a když dospěl, vyučil ho loupežnickému řemeslu. Osud chtěl, aby se dopustil otcovraždy. Když zvěděla Berta takto plnou pravdu, propadla zoufalství. Nechtěla déle žíti, nemohla přenésti přes srdce hroznou sudbu osudu, i vypila smrtonosný jed. Po čase setkal se zoufalý Jaromír se svým pěstounem Boleslavem, jehož pokládal za vlastního otce. Boleslav, uprchnuv z vězení, stíhán byl výčitkami svědomí. Proto se přiznal k svému zločinu a oznámil Jaromírovi, že je otcovrahem a že má na svědomí smrt své sestry Berty. Jaromír, zachvácen šílenstvím, vnikl do hrobky Borotínů, aby ještě naposledy pohleděl do tváří mrtvé sestry. Zjevila se mu tam opět pramáti. V patách za ním šli královští vojáci, kteří číhali v okolí Borotína na uprchlého hejtmana loupežníků. Vstoupili do hrobky, zastihli Jaromíra již mrtvého. Teprve nyní smrtí posledního Borotína byla kletba s pramáti sňata, takže se mohla uložiti do rakve k věčnému klidu.

var locs = [ ['Borotín',49.4995778,14.6290472,1,'http://katalpa.cz/atlas/detail/hrady/']]; 749.499577814.6290472



Comments